Jan Krondl, Brooklyn, NY, nekdejsi vydavatel (od kvetna 2002 pozastavenych) Ceskoslovenskych novin
Od
žádosti Boba Krčila, 1981 -- po nabídku Johna
Rocarka, 1999
Toto jsou ty nejmarkantnější
příklady občanských snah o modernizaci krajanské
činnosti a otevření problému Budovy široké
veřejnosti, které se objevily před předáním
Budovy vládě:
Brigádníci -- tou úplně nejpřirozenější
formou občanské činnosti je to, že se lidé prostě
seberou, bez ohledu na bohatství, funkce a společenské
postavení, a vlastníma rukama vykonají nějaké
společné dílo.
Když archeologicky pátráme po snahách o
vytvoření „moderní české občanské
společnosti“ v Americe, ty nejstarší střepy této
kultury, které nalezneme v oblasti New Yorku, jsou zmínky
uprchlíků z roku 1948 o tom, jak je kontaktovali mladší
uprchlíci z roku 1968 a nadšeně jim navrhovali: „pojďme
tady udělat brigádu!“
(Zdůrazňuji: stavební přestupky byly v Budově nalezeny až
v roce 1986, předtím o žádnou velkou opravu nešlo;
Budova byla prostě jenom zanedbaná, nevyužitá, skoro
prázdná a opuštěná.)
48-níci vám ale na to dodnes řeknou: „když oni
ti mladí byli nakažení komunismem...“.
To jediné slovo „brigáda“ prostě stačilo k tomu,
aby se dvě silné exilové generace rozešly.
Zde malá pikantní historka: když byl v Národní
Budově 7. září 2000 Václav Havel, kdosi z jeho
doprovodu, známá postava, jejíž jméno
bylo tehdy často v novinách, řekl onu neprominutelnou větu:
„tady by to chtělo udělat brigádu“.
Neodpustil jsem si to a poznamenal: „No tak vidíte, teď
to zkuste říci 48-níkům a budete s nimi mít
nadosmrti utrum!“.
Doufám, že tuhle malou výměnu pan prezident, který
tiše stál o 2 metry vedle, pokud nebyl zabrán v
myšlenky, slyšel -- a že mu lépe osvětlila situaci v
krajanské komunitě než všechno přemlouvání,
aby v případě těch nemožných krajanů zapomněl na
občanskou společnost, o které jezdil přednášet
právě do Ameriky -- a sklízel za to od Američanů
ovace, a radši podpořil vládní převzetí
Budovy, kterým ho častovali velvyslanci Žantovský,
Vondra a Palouš...
Bohumil „Bob“ Krčil -- v prosinci 1981 podal známý
exilový fotograf, uprchlík z roku 1969, Bohumil Krčil,
spolu se svým přítelem Jaroslavem [Erno] Šedivým,
Sdružení žádost o pronájem suterénu a
poloviny třetího patra. Svoji žádost doplnili obecnou
představou o využití celé -- tehdy již skoro prázdné
a opuštěné -- Budovy pro tzv. „Nezávislé
československé kulturní středisko“. (Později Bob
založil organizaci stejného jména.)
Ze své (bohužel neúplné) kopie jejich návrhu
vyjímám:
Účelem
je vytvořit ... plně a prospívajícím způsobem
[prosperously] fungující multimediální
kulturní středisko, sestávající z
následujících částí:
-- „Lion Sound“ [lví zvuk] - audio-video
nahrávací studio
-- Videodivadlo (Černé divadlo, Čs. Osvobozené
divadlo, Laterna Magica, Videoshow, také použitelné
pro taneční, baletní a operní představení)
-- Čs. národní škola (prostor by sloužil také
jako přednáškový sál a o víkendech jako
loutkové divadlo)
-- Čs. informační středisko, cestovní kancelář,
Čs. obchod (vedený panem J. Šeredou)
-- Projekční sál pro „videobanku“ a počítačovou
knihovnu [v roce 1981! - poznámka autora]
-- Shromažďovací síň [Assembly Hall]
pro Sdružení (sloužící
zároveň jako knihovna) [význam tohoto bodu vynikne
až dojdeme k právním věcem, proto zdůrazněn -
autor]
-- Kavárna ve staropražském stylu, spojená s
čítárnou
-- Galerie
-- Koncertní sál [tzv. Ballroom, který
zabírá poslední dvě patra Budovy -- autor].
Co se s tímto velkolepým
návrhem stalo? Stručně řečeno: nic. Bob Krčil nedostal
ani onen pronájem suterénu a poloviny třetího
patra, o který vlastně jenom žádal. Navíc,
poté, co byly odhaleny ony přestupky proti stavebním
předpisům, v roce 1986 Sdružení zpřísnilo podmínky
pro vstup nových organizací: musí prokázat,
že existují 5 let, být právně ustaveny ve
státě New York a složit $20,000 jako vstupní
poplatek (předtím to byly, myslím, po léta
$2,000...). Bob a jeho přátelé to samozřejmě chápali
jako hradbu postavenou Sdružením proti mladším
exulantům -- viz ony řeči o „nákaze komunismem“ -- a
nejsem si jistý, že jejich dojem byl nesprávný.
Nadace Národní Budovy -- sám Jan Pokorný,
velmi zkušený a úspěšný newyorský
architekt, uprchlík z roku 1940, který se stal
předsedou Sdružení v roce 1987 -- tj. brzy po objevu
stavebních přestupků -- v červenci 1989 podpořil a
svým podpisem autorizoval návrh na vytvoření
veřejné občanské nadace, která by si Budovu od
Sdružení pronajala a sama ji udržovala a provozovala!
Z textu návrhu vyplývá, že sám sice
nebyl autorem myšlenky -- tím byl podle něj tzv. domovní
výbor pod vedením Vladimíra Korce -- ale Jan
Pokorný se myšlenky Nadace vřele zastal. Z textu jeho návrhu
vyjímám:
MISE/ZÁMĚR
- Zrestaurovat, udržovat a spravovat Českou národní
budovu. Jest míti za to, že separátní Nadace se
lépe hodí k dosažení takového cíle,
než organizace sestávající z 16 společností.
FINANCOVÁNÍ
- Shromáždit počáteční skupinu [100]
Zakladatelů, kteří by se zavázali k příspěvku
$1,000 odepsatelnému z daní (splatnému
jednorázově nebo po $100 ročně)...
- Očekávaný příjem z pronájmu budovy
(minus jedno patro pro činnost Sdružení
a úřady Nadace) je zpočátku $700,000 ročně...
[V roce 1986 odhadl Jan Pokorný cenu opravy Budovy na pouhé
$3 - $4.1 milionu a ze zápisu ze schůze z března t.r.
vyplývá, že s tzv. „rehabilitací“ Budovy
chtěl začít již v srpnu 1986! - poznámka autora]
- Další kampaně za rozšíření členství
Nadace a jiná činnost k shromáždění fondů
[fund-raising] budou naplánovány, aby
uspíšily splátku hypotéky a financovaly jiné
dobročinné aktivity vztahující se k českému,
slovenskému a rusínskému etnickému živlu.
ORGANIZACE
[...]
- Jest věřeno, že v nějaké fázi bude nutné
najmout profesionálního manažera, aby spravoval
každodenní záležitosti a úřad Nadace.
***
Paradoxně,
díky komunistům, se v exilové komunitě v oblasti New
Yorku, v úplné izolaci od rodné země, bezděčně
vytvářela občanská společnost -- a to před revolucí
doma a předtím než Václav Havel tento pojem zavedl v
češtině
Všimněme si v tomto bodě několika
věcí:
1.) S myšlenkou, že je spolky třeba nějak taktně obejít
a otevřít problém Budovy veřejnosti, přicházel
kdekdo, mladí i staří (Bobu Krčilovi bylo v době
jeho návrhu 29; panu Pokornému bylo 75) -- a to dávno
před revolucí doma, je to prostě stará občanská
myšlenka, odpovídající přirozenému
vývoji společnosti;
2.) Jak Bob Krčil, tak Jan Pokorný pamatovali na prostor k
shromažďování členských organizací
Sdružení („spolků“), i když zřejmě přímou
podporu svého úsilí od nich nečekali --
myšlenka na „prostor pro spolky“ je tedy opět místní,
americká, občanská myšlenka, vstupu české
porevoluční vlády do krajanské problematiky na
ni nebylo vůbec potřeba;
3.) Bob se zabýval moderní náplní
a využitím Budovy, ne projektem nějaké velké
přestavby Budovy.
A obráceně -- po objevu stavebních přestupků v roce
1986, se zase předseda Sdružení, Jan Pokorný,
intenzívně zabýval projektem „rehabilitace“
Budovy a jeho financováním; ale vlastní
náplní a využitím Budovy se zabýval
pouze velmi okrajově a mlhavě.
O hodnotě
počítačové „seznamky“
Nezasvěcenému čtenáři
se tak lehce může vetřít dojem, že vlastně - teoreticky -
Bob Krčil a Jan Pokorný mohli utvořit ideální
tandem k opravě a využití Národní Budovy v New
Yorku - a to dávno před revolucí doma.
Jenže myšlenky a
schopnosti lidí a to, k jaké společenské
„partě“ patří, jsou dvě různé věci, a tak se
může lehce stát, že dva lidé, které by nějaký
počítač dal rychle dohromady jako ideální
partnery ke spolupráci, se v životě nedohodnou, ba mohou
patřit až k nepřátelským táborům.
Bob a jeho přátelé
byli právem znechucení a otrávení tím,
jak byli již od roku 1981 -- kdy ještě žádná velká
oprava Budovy nebyla potřeba -- metodicky odstrkováni
stranou, včetně onoho ztížení vstupu novým
členům v roce 1986.
Janu Pokornému,
jak jsem zjistil, nikdy úplně neporozuměli ani jeho přátelé
z kruhů uprchlíků z roku 48 -- jenom k němu dodnes vzhlíží
jako ke „staršímu bratrovi“, který se jich ujal,
když přišli do Ameriky, díky své [opravdu chválené]
práci v tzv. Americkém fondu pro čs. uprchlíky,
před rokem 1989 velmi významné organizaci, možná
známé i čtenářům doma z knihy Vojtěcha
Jeřábka o Dr. Jánu Papánkovi, čs. velvyslanci
k OSN v únoru 1948.
Jeho vztah k
Budově je jasný už z uvedeného příkladu: pan
Pokorný ji jasně vnímal jenom jako památkový
objekt, který potřebuje opravu, jako architekt a stavař, na
jejím vnitřním využití mu vůbec nezáleželo.
To později doložím dalšími příklady, včetně
až neuvěřitelného výroku od svědka
nejpovolanějšího. Jeho žhavý odborný zájem
Budovu vnitřně „rehabilitovat“ -- a navenek jí dát
pěknou novou fasádu -- by ovšem teoreticky nemusel být
vůbec na závadu, ba jej činil velmi flexibilním.
Záleželo tedy hlavně na tom, jakým směrem se jako
hluboce vážený a respektovaný předseda
Sdružení v dané společenské situaci obrátí,
a o tom je vlastně celá historie předání
Budovy české vládě.
ODPOČÍVADLO č.
1
Navrhuji v tomto bodě zcela vážně
čtenáři, který vydržel číst až sem, aby si
udělal kafe a vůbec si dal oddech, dříve než budeme
pokračovat dál. Už teď ví o celé věci mnohem
víc než naprostá většina krajanů, domácích
politiků, natož běžných občanů. Bude asi dobře to
trochu nechat uležet, strávit -- a pak, znova s jasnou
hlavou, vyrazit do dalšího čtení.
/po přestávce.../
Čtenář, který už plně
pochopil, že občanské snahy krajanů o moderní
využití Budovy začaly dávno před revolucí,
nebude nijak překvapený tím, že revoluce sama osudy
Budovy zpočátku nijak neovlivnila, jenom tyto snahy
zintenzivnila. Zde jsou dva hlavní příklady:
Přátelé čs. střediska -- v roce 1991 Jan
Pokorný spolu se svými přáteli z výboru
Sdružení a dalšími lidmi oživil myšlenku Nadace
Národní Budovy z roku 1989. Vydali oznámení
veřejnosti o tom, že se chystají právně ustavit
nadaci s názvem Přátelé československého
střediska. Jejich oznámení [psané v
angličtině] začínalo takto: „Skupina československých
Američanů a řada našich amerických přátel je
přesvědčena, že je potřeba zřídit Československé
kulturní, společenské a dobročinné středisko
v New Yorku“.
V oznámení byli již mezi prvními sponzory
uvedeni např. Rudolf Firkušný, Rafael Kubelík
a Jarmila Novotná. Přátelé si
plánovali Budovu pronajmout od Sdružení, opravit ji a
využít, jak psali, jednu část „komerčně, aby byl
vznikl příjem na údržbu a provoz“, jinou na
„kulturní, etnické a jiné navržené
účely“. (Oznámení bylo pouze obecné,
ale vypadalo to z něj, že už tradičně byla technická část
plánu, tj. oprava Budovy, prakticky ke startu připravená
-- zde opět pečeť pana Pokorného -- ale obsahová
část, tj. co vlastně v Budově bude, byla zatím pouze
na úrovni obecné představy.).
Přátelé oslovili prostřednictvím novin krajany
a hledali aktivně další členy a zapojení veřejnosti.
Stalo se to, co se asi nejspíš
dalo čekat: na přátele Boba Krčila, kteří už byli
v té době celých 10 let od Budovy se svými
nápady a energií odstrčeni, působil plán
Přátel neprůhledně a podezřele. Vydali proto v září
1991 prohlášení s logickým názvem
NÁRODNÍ BUDOVA VEŘEJNOSTI. V něm vyjadřovali svoje
obavy, které cituji (jenom přesný název
vlastnické organizace nahrazuji kvůli kontinuitě stále
slovem „Sdružení“):
- Proč Sdružení, jako
majitel a správce budovy, není samo iniciátorem
a sponzorem této akce? Vždyť ve výboru Přátel
jsou stejní lidé jako ve výboru Sdružení!
- Proč by Sdružení mělo
Přátelům budovu pronajímat? Pronájmem budovy
se Sdružení připraví o možnost přímo
zasahovat do řízení a náplně budovy a v
souvislosti s tím se vytratí i samotný smysl
existence Sdružení (viz stanovy).
- Přátelé předem
vylučují představu, že by celá budova mohla být
určena krajanské veřejnosti. Vycházejí z
přesvědčení, že většinu budovy bude nutné
pronajmout. Analyzovali skutečně všechny možnosti?
- Veřejnost na obnovu budovy už
začala přispívat, aniž jí byly předloženy k
diskusi plány na přípravu a průběh rekonstrukce.
Pokud nebude s plány souhlasit, jsou Přátelé
připraveni finanční poukázky sponzorům vrátit?
K tomuto prohlášení
navíc přidali anketu pro čtenáře krajanských
novin, ve které zjišťovali jejich názor na
obsahovou náplň opravené Budovy.
***
Dalo by se říci, že se tak
vlastně v krajanské komunitě vyhranily dva směry, které
by se daly nazvat elitní a demokratický,
neboli lidový směr. Přístup těch prvních byl
jaksi formálnější a profesionálnější,
ale také trošku suchý; přístup těch druhých
byl mladistvě spontánní, živelný a nadšený
-- i když Bobův návrh z roku 1981 (viz strana 5) slouží
dodnes jako klasický příklad seriózního
přístupu k obsahové náplni Budovy -- ale ti
zase nebyli příliš organizovaní. Není divu,
věkový průměr Přátel bych v té době odhadl
na 65; věkový průměr Bobovy skupiny mohl být kolem
40. Mimochodem -- mezi signatáři prohlášení
„Národní budova veřejnosti“ byl i Petr Sís.
Jakožto nováček v krajanské
problematice a zbrusu nový vydavatel a redaktor krajanských
novin (v lednu toho roku jsem převzal 14-deník Noviny a
přejmenoval jej na Československé noviny) jsem z toho
sporu měl těžkou hlavu. Snažil jsem se být spravedlivý
k oběma stranám, což, jak každý ví, je
nejlepší recept na to, jak si znepřátelit všechny...
Myšlenka nadace
mi dávala kompletní smysl, protože to je myšlenka na
úrovni doby, pro Budovu už mnohem vhodnější než ona
relikvie 19. století zvaná „střešní sdružení
spolků“ -- na druhou stranu jsem chápal Bobovy obavy a
generačně měl blíž k jeho lidem.
Nakonec jsem to
vyřešil tak, že jsem pomohl v Novinách svolat lidi „zvenku“
na řadovou schůzi Sdružení -- což byl jeden z mála
momentů, kdy veřejnost mohla aspoň pasivně kontrolovat osudy
Budovy (do průběhu schůze jsme mluvit nesměli, byli jsme jenom
„publikum“) -- ale sám jsem do Přátel vstoupil.
Asi po půl roce, když se věc nijak nevyvíjela a zjistil
jsem, že z mladších lidí jsem tam jedině já a
Zuzana Halsey, velmi energická a šikovná dívka,
která by pravděpodobně dokázala uvést celou
Budovu do provozu sama, kdyby ji, jak navrhovala, najali
Přátelé jako placenou sekretářku, jsem zase
vystoupil.
Dovětek k příběhu Boba
Krčila: Bob zemřel v roce 1992 ve věku 40 let na rakovinu.
Nedávno, ve dnech 20. 6. - 16. 9. 2007, uspořádala
Galerie hl. města Prahy velkou výstavu z jeho díla v
Ungeltu. Z posledního videozáznamu na ní hovořil
Bob sám a z nedávných záznamů o něm
hovořili jeho přátelé -- mj. právě o tom, jak
bojoval se „Staročechy“ v Národní Budově. Jeho
přátelé nyní usilují o to, aby výstava
proběhla v Americe, možná právě v té budově,
za jejíž moderní kulturní využití Bob
tolik bojoval plných 20 let předtím, než si česká
vláda plácla právě s tou organizací,
která stála celá léta jemu a dalším
„Mladočechům“ v cestě...
ČEŠI NEJSOU STÁT, ALE NÁROD "díl 1 / 2"
