Zdeněk Bárta "Kterak se Dvořáková Anděla do pinavé politiky zapletla - dala vanc i své dobré jméno". Dovolte mi citovat zaverecnou cast clanku Otto Drexlera, ktery jsem jiz drive publikoval na jinem blogu:
Zeptáte-li se běného Němce na éru německého nacionálního socialismu, odsoudí ho a omluví se za něj; zeptáte-li se běného Čecha na éru komunismu, můete dostat lecjakou odpověď. Čei se doposud neuměli vyrovnat s komunistickou minulostí. Bohuel, diskuse na toto téma je takřka nemoná. Podstata věci je stále zahalována podrunými věcmi. Není důleité, e se za komunistickému reimu někomu ilo dobře; ostatně i v tom nejhroznějím reimu se někomu ít dobře musí, jinak by snad jeho existence byla nepředstavitelná. Podstatné je, e realizace komunismu se ukázala jako nemoná a vechny pokusy o něj byly jen omylem, podle čeho také skončily: destrukcí z vnitřku. e morálně selhala v souvislosti s komunismem větina Čechů (stejně jako Němců v éře nacionálního socialismu), e by měli nastoupit cestu pokání jako Němci, si připustit nehodlají.
Kdy se Čei nedokáí vypořádat se svou minulostí, těko očekávat, e vědí, jak naloit s budoucností. Jak ji bylo řečeno, Čei nevědí, kým jsou, co chtějí a kam směřují. Dnení česká politika to jen potvrzuje: nejdalekosáhlejími programovanými cíly hlavních politických stran jsou ekonomické nebo sociální reformy, které navíc ani jedna ze stran u léta nedokáe (nebo s ohledem na elektorát nechce) prosadit. Reformy moná dokáí uspokojit materiální potřeby občanů, duchovní obsah vak schází. Kam má směřovat Česká republika? Kam má směřovat Evropa? Na takovéto otázky ádná česká politická strana odpověď nedává. Jakákoliv vize budoucnosti akutně chybí.
Čechům velmi chybí kritické posuzování sebe samých. Na svoji historii nahlíející nekriticky a mají o ní samé růové představy. Vyvyují se nad jiné národy, ale ke svému nacionalismu nejsou se ochotni za nic doznat. Vyjádří-li někdo z okolní země svůj názor na historii, který zrovna neodpovídá českým růovým představám, je hned označen za nacionalistu, ba ovinistu. Učiní-li tak Čech, tak je buď zaprodanec, nebo kálí do vlastního hnízda.
Zbytnělé národní sebevědomí a na druhé straně jeho absence logicky vedou k nedůvěře vůči ostatním zemím (národům), přímo ke strachu z nich, uzavíráním se do sebe a k vyvyování se nad ně. Důsledky se poté projevují i ve vztahu k Evropské unii. Mnozí Čei jsou nezvratně přesvědčeni, e jim chce Unie ubliovat, moná by se hodilo slovo vykořisovat, e s nimi nejedná jako s rovnými... Nadávají na ni pak ve svých oblíbených hospůdkách nebo ventilují své utkvělé představy v novinách či časopisech. Často přirovnávají české členství v EU k sovětskému vazalství před r. 1989. Národní pasivita společně s nedostatkem sebevědomí se opět i zde projevuje. Místo, aby Čei za své poadavky bojovali, místo, aby se snaili křivdy odčinit, raději rezignují na vzájemnou evropskou spolupráci a uchylují se k primitivnímu nadávání na Evropskou unii. Rádi se povaují ale za vlajkovou loď postkomunistických zemí, protoe mají být i první postkomunistickou zemí, která bude předsedat Evropské unii. Národní komplex méněcennosti společně s jeho překompenzací nechávají pozdravovat...
Sloitosti českého nazírání na svět,
jeho míjení se s realitou, nechápou Čei sami, natopak cizí národy.
Nelze se pak divit, kdy jsou Čei, ve vzácných okamicích, kdy se o
Česko v zahraničí vůbec někdo zajímá, za hlupáky Evropy.
Ross Hedvicek