Okolnosti smrti
Jana Beneše jsou smutné, zvlášť když se nepíše o pravých důvodech. Ano,
Jana Beneše jsem měl svým
způsobem po seznámení s ním docela rád. Milý, kultivovaný a zábavný
člověk. Postupem času ale prvotní nadšení nějak vyprchávalo a v
posledních cca 6ti měsících naše vzájemné kontakty byly z mé strany
utlumovány k nule. Důvodem byl (mimo jiné stále častější nesrovnalosti)
především jeho postoj k obhajování šéfa
protidrogového národní centrály -
plukovníka Jiřího
Komorouse. Jeho minulost a současné postoje jsou pro mne víc než
rozporuplné. Krátce po 1989 Petr Cibulka hlásal zásadu, že dobrý
komunista je mrtvý komunista. Proto se asi později oženil s
komunistkou, protože pak později tvrdil, že jsou špatní komunisté a i
dobří :-( Obdobně
jak to hlásal po 1989 to vidím já, ale s jistým rozdílem. Já tvrdím, že
neexistuje dobrý a špatný komunista, stejně jako neexistuje dobrý a
špatný estébak. Jsou jen špatní! Jan Beneš mohl říkat a obhajovat
jak chtěl, nevěřím a zrovna tak nevěřím tomuto:
Poslední zpráva od
Johna. Mrzí mne to že vůbec musím takto pochybovat o člověku.
Bohužel jak ale vidím chválu od lidí ze současné politiky, vždy to u
mne vyvolává pochybnosti a obvykle se potvrzují :-( Omlouvám se pokud
někomu zvednu mandle, ale toto je můj názor a moje pocity ...
OSOBNOST:
Jen několik minut...
4.
června 2007
… oddělilo
později otevřenou SMS, kterou jsem dostal v pátek 1. 6. 2007
v 10:51 (poznámka
FREE.CZ: v 10:52 obdržel SMS Jiří Komorous, tak zvaný "hodný
estébák"
," velebil
ruskou okupaci a StB"), od vteřiny
smrti Jana Beneše, českého spisovatele a přesvědčeného
odpůrce komunismu. Člověka vzdělaného, zvídavého,
který byl pro mne kromě vzoru charakteru i chodící
encyklopedií a který do posledních dní
psal do Neviditelného psa (poznámka
FREE.CZ: známého jeko pro-režimní levičácký WEB) články svojí
nezbolševizovanou češtinou.
Vážím
si všech odpůrců komunismu, více těch, kteří odpor
neprojevovali jen verbálně a nejvíce těch, kteří
aktivně nečelili jen „totalitnímu“ režimu, ale
komunistickému totalitnímu režimu a ne jen podpisy
prohlášení, jakkoli byly i tyto protesty velkým
projevem odvahy v době normalizace. Jan
Beneš ale svoji Chartu 77
podepsal již v šedesátých letech. Proslavil jej i
slavný proces, ve kterém byl v r.
1967 obžalován
spolu s Pavel Tigridem (v nepřítomnosti) a Karlem Zámečníkem.
Jeho vina spočívala v kontaktech s Tigridem a v zasílání
materiálů do jeho časopisu „Svědectví.“ V tomto
procesu obhajoval Pavla Tigrida JUDr. Jan Drozd z mé advokátní
poradny č.9 v Bolzanově ulici. Vím proto, jak statečně se
při něm Jan Beneš choval To on elektrizoval Svaz spisovatelů k
jeho slavnému sjezdu v červnu 1967, předzvěsti Pražského
jara. Jeho vstupy do historie
pokračovaly i amnestií, kterou
mu v předvečer své abdikace na jaře 1968 udělil Antonín
Novotný.
A
nebyl by to Jan Beneš, kdyby při jeho odboji nebyla i legrace.
Málokdo ví, jak se dostala tajná „Zpráva
Pillerovy komise“ o nezákonnostech v 50. letech, jak sama
KSČ nazývala eufemisticky své zločiny, do Svědectví.
Jan Beneš, který i v dobách socialistické
tesilové módy šil u „Adama“ na Příkopech a
nosil bílé škrobené košile, jednou přišel na
zkoušku do svého krejčovství.Objevil se tam najednou
i tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych, tehdy druhý
muž ve státě, který samozřejmě díky své
socialistické nadřazenosti chtěl vejít do kabiny před
čekajícím Janem Benešem. Ten se však nezalekl
„Největšího ideologa“ a trval na tom, aby se pan
tajemník nejdříve o předběhnutí dovolil.
Rozčilený Hendrych přitom odložil na stolek k módním
žurnálům svazek listin a zapomněl jej tam při odchodu.
Jakmile Jan Beneš zjistil, že na svazku je razítko „Přísně
tajné – jen pro členy předsednictva ÚV“, svazek
zastrčil za čalouněné opěradlo křesla. Za 14 dní
při další zkoušce si svazek vyzvedl a Tigrid měl o senzaci
více.
Jan
Beneš vystudoval UMPRUM, profesi výtvarníka zaměnil
po prvním odsouzení v r. 1958 pro
podvracení
bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování
a krádež vojenských podvlékaček za povolání
horníka ve výkonu trestu, poté byl znovu
výtvarníkem a po obdržení ceny MNO vyhozen pro
„nedovolenou uměleckou činnost“. Po
dalším odsouzení
v r. 1967 na 5 let (poznámka
FREE.CZ: trvajího 2 roky do amnestie) pro vlastizradu a podvracení
socialistického
společenského a státního zřízení
s vedlejším výrokem – zabavení psacího
stroje - se stal ve věznici na Borech brusičem skla.
V
roce 1969 odešel do USA, (poznámka
FREE.CZ: co to je "odešel?") kde začínal jako dělník,
údržbář a opravář, aby se vypracoval na
akademické pracoviště (Ústav pro mezinárodní
vztahy, Harvard University) a nakonec se stal zaměstnancem
Ministerstva obrany na Defense Language Institute, přednášel
na vysokých školách v USA, Anglii, Německu a Rakousku
a vystudoval pedagogiku na Chapman College v Kalifornii.
Po
návratu svobody v r. 1989 (poznámka
FREE.CZ: nechápu tento pojem, asi špatně vidím, nebo žiji jinde "návrat
svobody po 89 v Česku?" :-) se vrátil domů a byl činný
jako publicista a spisovatel. Vydal více než 10 knih povídek
a řadu románů; vedle stovek článků, naučných
studií, rozhovorů atd. Byl členem mezinárodního
i českého PEN Klubu a Sdružení amerických
válečných veteránů.
Kdo
si přečte jeho knihu „Indolence“, dozví se mnoho
zajímavého nejen o něm, ale i o šedesátých
letech, StB, o mnohých prominentech tehdejších i
popřevratových let, ale i kuriozitách, které
asi přitahoval. Jednu jsem poznal důvěrně – to když byl v r.
2005, již za demokratického režimu, odsouzen za výtržnictví
a násilí proti skupině obyvatel. Vytáhl totiž
na surového útočníka poplašný revolver.
Ještě více než trestněprávní kvalifikace
byla na tomto procesu zajímavá „indolence“
soudkyně, která při úvaze o trestu „zvážila“
jeho předchozí odsouzení z šedesátých
let jako recidivu, (poznámka
FREE.CZ: zahlazení v takovém připadě nefunguje? Zákon o protiprávnosti
minulého režimu nic neznamená? Neměla být soudkyně za 2 protiprávní
postupy žalována?) nevěda vůbec, koho má před sebou. Nebylo
divu, ani o roce 1968 vlastně nic nevěděla.
Jeho
otec byl legionář a důstojník čsl. armády,
matčin otec byl popraven nacisty v Berlíně, Jan Beneš v
sobě nesl ctnosti 1. republiky i v době, ve které se již
nenosily, vyznával hodnoty demokracie americké i první
republiky a byl statečným člověkem. Byl vždy svůj a když
zjistil, že tentokráte už opravdu nemůže dál,
vytáhl zbraň. Tentokráte však nebyla poplašná.
My,
kteří jsme jej měli rádi, na něj nikdy nezapomeneme.
Milan
Hulík
http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-jen-nekolik-minut-ddb-/p_spolecnost.asp?c=A070603_222248_p_spolecnost_wag
Spisovatel Jan Beneš
